Stojím u silnice v jenom z nejšpinavějších měst na světě. Prší. Spolu asi s dvaceti Nepálci se krčím pod jakýmsi pochybným polorozpadlým přístřeškem. Provoz kolem je obrovský bez ohledu na to, že silnice připomíná spíše menší rozvodněný potok.
Čekám na autobus. Absolutně netuším na který. Jízdní řády zde neexistují. Nepálsky neumím ani slovo a v neturistické zóně, kde se právě nacházím, nikdo neumí anglicky a autobusy zastavují pouze na mávnutí ruky.
Ale já se prostě do centra Káthmándú musím dostat! Slíbila jsem to dětem.
Asi si teď udiveně říkáte, jak nepálský systém „MHD“ souvisí s kreslením.
Vraťme se tedy o devět let zpátky...
Sedím ve školní lavici. Už tedy dávno ne jako žákyně pouze jako účastník Kurzu kreslení pravou mozkovou hemisférou. Dvoudenní kurz se koná v prostorách jedné základní školy. Pocity mám smíšené. Opravdu moc bych se chtěla konečně naučit kreslit, ale už dávno nejsem naivní děcko, které věří v zázraky, a už vůbec nejsem ten typ člověka, který by přisuzoval velkou váhu naleštěným reklamním spotům, které zahlcují internet.
Určitě je to podvod. Honí se mi hlavou. Za dva dny přece nikdo nemůže někoho naučit takhle kreslit. Evidentně však nejsem jediná s podobnými myšlenkovými pochody. Pán sedící vedle mě totiž v zápětí mezi řečí prohodí:
Já jsem se s manželkou vsadil, že tenhle kurz je jen další reklamní trik, jak z lidí vytáhnout peníze, a jsem tady jenom kvůli tomu, abych jí dokázal, že mám pravdu.
Dávám mu tiše za pravdu. Věřím sice, že někdo z těchto dvaceti účastníků si jistě zítra domů ponese krásný obrázek, který si možná vyslouží i čestné místo na zdi v obýváku, ale většina z nás se kreslit prostě jen tak nenaučí.
Nejspíš mezi nimi budu i já. Moje malby totiž ustrnuly někde na úrovni dítěte třetí třídy. S přibývajícím věkem jsem tužku a papír raději úplně odložila, abych se vyhnula posměchu ze strany nejbližších a kamarádů.
Ze série katastrofických scénářů přehrávajících se v mé hlavě mě náhle vyruší příchod paní lektorky. První úkol zní jasně:
Nakreslete libovolný obličej, máte na to deset minut.
Už po dvou minutách nemám co dělat. Nejradši bych se z kurzu potichounku vytratila, což mi můj strach z toho, že na sebe upoutám jakoukoliv pozornost, jednoduše nedovoluje. Tak se aspoň ve zbylém čase snažím svůj výtvor zakrýt před zraky ostatních vlastním předloktím.
Jak se ale tak opatrně rozhlížím po třídě, velmi brzy mě uklidní fakt, že až na jednu paní kreslíme všichni tak nějak stejně a to dost mizerně. Aspoň tu nejsem jediný antitalent, říkám si, a moje úzkosti se pomalu rozpouštějí.
Zázraky na počkání, nemožné do dvou dnů...
Ne, to nemůže být pravda, to jsem nemohla nakreslit já!
Zvláštní uvědomit si, jak naše mysl může být nejistá a nedůvěřivá v naše schopnosti i navzdory zkušenosti a vlastnímu prožitku. Přestože teď sedím majíc před sebou úžasné výtvarné dílo, které jsem během nedělního odpoledne nakreslila, moje mysl stále odmítá přijmout fakt, že jsem to dokázala. Že i já umím kreslit. Neuvěřitelné, ono to opravdu funguje!
A nejenom u mě, na kurzu není nikdo, kdo by za dva dny neudělal obrovský výtvarný posun vpřed. Pán, který sedí vedle mě, nevěřícně zírá na vlastnoručně nakreslený portrét a opatrně se mě ptá:
Prosím Vás, nevíte, kde tu najdu nejbližší otevřený supermarket? Musím manželce koupit flašku vína, prohrál sem...
No a teď zpět konečně k tomu Nepálu...
Musím se dostat do centra Káthmándú! Slíbila jsem to dětem. Slíbila jsem jim, že je naučím kreslit. Ale k tomu potřebuju minimálně tužku, gumu a papír. Ano, pro nás Evropany věci naprosto běžně dostupné v papírnictví na každém rohu. Ale zde, v jedné z nejchudších zemí světa, může být obstarání obyčejných kreslicích pomůcek poněkud oříšek a to už vůbec nemluvím o jejich kvalitě.
Ve skutečnosti mám však daleko větší obavy z toho, že ani všechna kouzla metody kreslení pravou mozkovou hemisférou nebudou stačit na to, abych nedisciplinované děti z dětského domova, kde pracuji aktuálně jako dobrovolník, dokázala naučit kreslit. Je tu totiž jazyková bariéra a to hned dvojnásobná. Moje angličtina není zcela jistě perfektní, což je ten menší problém. Daleko horší je úroveň angličtiny místních dětí.
Metoda kreslení pravou mozkovou hemisférou je totiž založena především na kvalitním vysvětlení metodiky. Názorná ukázka výtvarných technik tak není pro pochopení samotné podstaty této metody zas až tak důležitá. Podstatné je pochopení samotných principů, na kterých je metoda založena. A to je přeci jen potřeba vysvětlit slovy a ne rukama a nohama.
V té době jsem měla již několikaletou praxi s lektorováním vlastních kurzů kreslení v ČR a to jak kurzů pro dospělé tak i pro děti. I přesto byl Nepál moje lektorská výzva. A abych byla naprosto upřímná, po pár hodinách kreslení s nepálskými dětmi jsem si rvala vlasy, že jsem se do toho vůbec pouštěla. Ale jak už to tak bývá, když to člověk nevzdá, výsledek stojí za to, i když to občas stojí nervy… 😀
A navíc teď mohu s absolutní jistotou prohlásit:
ANO, úplně každý umí kreslit! A to bez ohledu na aktuální schopnosti, pohlaví, věk či národnost... 😀
Pokud se chcete přesvědčit o tom, že ani Vy nejste výjimkou a že i Vy umíte kreslit, ráda Vás seznámím s jednotlivými principy výše zmiňované metody kreslení. Sepsala jsem pro Vás praktického průvodce s názvem Kreslení pravou mozkovou hemisférou v kostce aneb jak se za dva dny naučit kreslit, kde naleznete plno praktických výtvarných cvičení, propracovaných návodů, rad a tipů z praxe. Ať už je Váš talent na jakékoliv úrovni, garantuji Vám, že díky metodice obsažené v tomto eBooku zaznamená každý člověk velmi výrazný výtvarný posun.
A na závěr bych Vám chtěla popřát, ať to ani Vy nikdy s kreslením nevzdáte!
Jsem lektorka kreslení s mnohaletou praxí. Za pomoci metody kreslení pravou mozkovou hemisférou pomáham dospělým i dětem objevovat jejich skrytý výtvarný potenciál. Radím lidem, jak se mohou naučit kreslit a jak výtvarné dispozice co nejefektivněji rozvíjet. Zároveň je učím překonávat vnitřní bloky a strachy spojené s nedostatkem víry ve své schopnosti. Více o mně si můžete přečíst zde.
